Necelý měsíc mají zaměstnavatelé na sjednání smluv o poskytování pracovně-lékařských služeb.
I když je zákon o specifických zdravotních službách účinný již od dubna loňského roku, využívali zaměstnavatelé přechodného opatření, které umožňovalo postupovat do 31. března 2013 podle dosavadních právních předpisů. Od dubna 2013 se však musí všichni zaměstnavatelé řídit novelou právní úpravy, tzn. musí mít svého poskytovatele pracovně-lékařských služeb. A to bez ohledu, zda se jedná o zaměstnavatele, který má pět set zaměstnanců či jediného zaměstnance.
V souladu s § 54 zákona o specifických zdravotních službách je zaměstnavatel, který zaměstnává současně zaměstnance zařazené podle zákona o ochraně veřejného zdraví do kategorie první, druhé, druhé rizikové, třetí nebo čtvrté, případně jsou pro výkon práce stanoveny podmínky jinými právními předpisy, uzavřít písemnou smlouvu o poskytování pracovně-lékařských služeb s poskytovatelem těchto služeb. Tím může být praktický lékař nebo specialista v oboru pracovního lékařství.
Jestliže má zaměstnavatel zaměstnance zařazené pouze do kategorie první podle zákona o ochraně veřejného zdraví, může zajišťovat provádění pracovně-lékařských prohlídek lékařem v oboru všeobecné praktické lékařství. Zjednodušeně řečeno, zaměstnavatel může využít namísto smlouvy s poskytovatelem pracovně-lékařských služeb „obvodního lékaře“ zaměstnance pouze v případě zaměstnanců spadajících do první kategorie, a to pro pracovně-lékařské prohlídky a posuzování zdravotní způsobilosti k práci. Ostatní pracovně-lékařské služby dle § 53 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách je povinen provádět na základě smlouvy. U zaměstnanců druhé a vyšší kategorie je nutno mít smlouvu na veškeré pracovně-lékařské služby.
Bude dostatek smluvních lékařů?
Někteří zaměstnavatelé si stěžují, že se jim nedaří zajistit poskytovatele pracovně-lékařských služeb. Lékaři v jejich okolí už mají údajně dostatek pacientů a nemohou uzavírat další smlouvy o poskytování těchto služeb. Na otázku, zda skutečně může dojít k situaci, kdy nebude dostatek lékařů k poskytování uvedených služeb, odpověděla mluvčí ministerstva zdravotnictví, že v případě problémů s uzavřením smlouvy o poskytování pracovně-lékařských služeb je možné se obrátit např. na zdravotní ústavy, Státní zdravotní ústav, soukromé společnosti, které mají oprávnění k poskytování pracovně-lékařských služeb, nebo kliniky a oddělení pracovního lékařství nemocnic poskytujících pracovně-lékařské služby. Seznam některých lékařů, kteří tyto služby poskytují, je zveřejněn na webové stránce Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP, odkázala Viktorie Plívová. V každém případě hrozí zaměstnavateli, jež nebude od dubna 2013 postupovat podle zákona o specifických zdravotních službách, pokuta až do výše dvou milionů korun.
Výjimka pro zdravotnická zařízení
Novela zákona o specifických zdravotních službách s účinností od 1. dubna 2013 přinesla jedinou výjimku v oblasti sjednání pracovně-lékařských služeb. Ta se týká zaměstnavatelů – zdravotnických zařízení. Podle původního znění tohoto zákona by již nemohli poskytovat takové služby prostřednictvím svých zaměstnanců (lékařů). Museli by uzavírat nové smlouvy s externími poskytovateli. Po novele však budou moci zdravotnická zařízení zajišťovat pracovně-lékařské služby rovněž s lékaři v oboru pracovně-lékařské péče nebo v oboru všeobecného lékařství, se kterými uzavřeli pracovněprávní nebo obdobný vztah.
Na privátní lékaře se výjimka nevztahuje
Kuriózní je, že se tato výjimka vlastně nevztahuje na privátní lékaře. Jsou sice zaměstnavateli, ale ne zaměstnanci. Lékař OSVČ nemůže poskytovat pracovně-lékařské služby sobě či své zdravotní sestře. Podle Zdeňka Málka z Advokátní kanceláře Tomáš Rašovský má mít každý zaměstnavatel uzavřenu smlouvu s poskytovatelem pracovně-lékařské péče, který mu bude poskytovat pracovně-lékařské služby. Toto ostatně plyne i z novely zákona o specifických zdravotních službách, dle které může zaměstnavatel pro výkon práce na svých pracovištích poskytovat pracovně-lékařské služby prostřednictvím lékaře či dalších zdravotnických pracovníků, se kterými uzavřel pracovně-právní nebo obdobný vztah.
Lékař nemůže uzavřít smlouvu sám se sebou. Navíc by měl být nezávislý, což při posuzování svých vlastních věcí (zdravotní způsobilost k práci, posouzení rizikovosti pracoviště apod.) není. Také si nelze představit, že by sám u sebe vykonával zdravotní prohlídku. Nemůže ani vykonat vstupní prohlídku u svého zaměstnance – zdravotní sestry, protože pracovně-lékařské prohlídky má učinit osoba, se kterou má uzavřenu příslušnou smlouvu o poskytování pracovně-lékařských služeb, podotýká Málek. Dodává, že teoreticky by mohlo dojít k situaci, kdy uvedený lékař bude ošetřujícím lékařem zdravotní sestry, kterou zaměstnává.
V takovém případě, pokud by bylo možné zařadit práci zdravotních sester do 1. kategorie (práce, při nichž podle současného poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví), ji poskytne zdravotní prohlídku vyžadovanou pracovně-právními předpisy. Ovšem s ohledem na skutečnost, že pracovně-lékařské služby nezahrnují jen zdravotní prohlídky, ale např. i posouzení rizikovosti pracoviště, kdy toto posouzení již musí dělat osoba, se kterou má zaměstnavatel uzavřenu nějakou smlouvu (každý zaměstnavatel musí mít uzavřenu smlouvu s lékařem poskytujícím pracovně-lékařské služby), lze v takovém případě doporučit lékařskou prohlídku u takového lékaře.